Poldova pašije

„Tak nám zavraždili Ferdinanda“

Zněla milá věta,

na škole té Kirschfeldské  učívával léta.

Jménem zován Polda Ras,

na učení býval  ďas.

Školu zdejší z nuly stavěl,

vychovával tisíců.

Za léta nám zešedivěl,

vše za pár suchých krajíců.

Život přede různé kličky,

dělá skoky, obezličky.

Že v škole byla skoro válka,

poví příběh Starky Marka.

Říkali mu Marek Starka,

vlasy vzhůru na kanárka.

Postavou jak tenký prd,

zakřiknutý, trochu šprt.

Poldův býval kdysi žák,

na duši mu sednul mrak.

Že chtěl by učit jako on,

na školní by zvonil zvon.

A ač nebyl myslitel,

stal se z něho učitel.

Mechanicky, ryze, suše,

bez náznaku citu, duše.

Všechno musí míti řád,

že jsem mladý - no tak ať.

V obci budu činitel

a za čas snad ředitel.

Polda národ léta učí,

Marek v koutě tiše skučí.

Však zatím všechno dobře nejde,

za čas jeho chvíle vzejde.

Přejdou krajem tucty zim,

příběh jde dál, no sem s ním.

Marek vzal si slavnou dceru

nesedává v koutě šeru.

Přesný jako metronom,

samozvaný ekonom.

Z toho duše trýznitele

 rada dělá ředitele.

Polda s tváří vrásčitou,

s novým šéfem ješitou.

Že kdo by chtěl neodvolat,

úctu musí prokazovat.

Kdo je s králem, přežívá.

Spravedlnost plesnivá.

Kdo neztělesnil vůdcův sen,

musel z kola rychle ven.

Moc otupí i bystrou mysl,

tak co je to za nesmysl?

Že Polda už tu neučí?

Kdo za mravy a vědění národu se zaručí?