HNUTÍ ANARCHISTOVO

V prosinci mrazivém,

sníh bílý jak svatá mana,

nese vám poselství z pera  da Cimrmana.

Kirschfeldští občané na sále se schází,

salát, řízky, zákusky do žaludků hází.

Jsem tady i já, ne straník, ne pacifista,

povoláním zbabělec, v utajení anarchista.

Tak málo uznání za léta dřiny

„zaslouží pokání“ řvou z duše stíny.

Na řízku tvrdém lámu si plombu,

co dárek k oslavám nechám jim bombu.

Dílko co napraví duši mou jak nevina,

nikdo se nedozví,  kdo z obce je hrdina.

Netahám pistole, nemačkám spoušť,

něco si zkuste a bude houšť.

To je má odplata za bolest zubů ,

za řeči pantátů, že křivou mám hubu.

Že chtěli se v kole družiti snáz?

Teď teplo na sále vystřídá mráz.

A co má duše a co mé svědomí?

To už mne za léta opravdu nebolí.