Jak chudák do ještě větší nouze přišel

Kousek od hřbitova stavení jak klícka.

Přestárlá střecha došková, rozpadlá malá pícka.

Zde v samotě vdovec Čepička,

dobývá k žití si chlebíčka.

Má tak sotva na mléko od pekaře housku,

víc pro sebe nevydře z toho pole kousku.

V potu tváře Čepička,

dobýval si chlebíčka.

Bídu s nouzí denně tře,

do úmoru v polích dře.

Na chléb on se musí snažit,

i když slunce ho chce zpražit.

Denně dře se velice,

celé dlouhé měsíce.

Bohatství ho neláká,

mají ho za hlupáka.

V potu tváře s trudnou prací

navečer se domů vrací.

V chaloupce malé nuzné žití,

ledová studánka dává mu píti.

V životě nikdy bohatství nemíval,

se skepsí dopředu také se nedíval.

Že chtěl si budoucnost trošičku zajistit,

nechal si chaloupku ve městě pojistit.

„Běda“, nepřečet´ si řádně smlouvu,

na léta ze sebe udělal slouhu.

Slouhu a bez práv otroka,

sám sebe prohlásil za cvoka.

Po léta dlouhá se v bídě mořil,

teď aby na smlouvu z té bídy spořil.

Se smlouvou pojistnou strašlivě naletěl,

dostat se z bídy té ni trochu nevěděl.

Zvečera k studánce se chodil mýt,

chladivou vodu mu dávala pít.

Dalek od domova

nebe jak z olova.

Života bídy chtěl zahnat stesk,

chaloupku malou zapálil blesk.

Když došel k chaloupce, stál,

z hořících trosek ho osmahl žár.

Rány do duše vypálil stesk,

když zjistil, že smlouva nekryje blesk.

Přišel on o všecko, i o svou roli,

světem jde přesmuten s žebráckou holí.